Anděl strážný

Anděl strážný, andělé, advent, vánoce, velikonoce, duchovní život, modlitby, příběhy. administraci

je jiný svět

Závažnost základního lidského problému víry v Boha ukazuje v kostce tento známý vtip o posmrtném překvapení pana faráře:

"Teda, pane faráři, nechtěl bych vězet ve vaší kůži, až se ocitnete na pravdě Boží, jak vy tomu říkáte. To bude překvapení, až zjistíte, že místo slibovaného ráje tam není vůbec nic!"

"Doufám, že to moje překvapení, až budu podle vás ničím, a kolem mne nebude taky vůbec nic, nebude zas tak veliké,"dí pan farář. "Ale ta legrace, až objevíte, že peklo, kterému jste se smál, skutečně existuje a vy jste v něm!"
 POZOR - MOHLA BY TO BÝT PRAVDA!

PŘÍCHUŤ NEBE

Začínám pomaloučku objevovat nádheru starých knih a věcí. Zvláště se mi líbí staré knihy, které pojednávají o světcích. A o jejich zážitcích s Bohem. Jak tak občas procházím internet , narazil jsem na  stránky http://www.krasaliturgie.cz/

Je tam pěkně popsáno, co o mši svaté a úloze andělů řekli někteří, mně dosud neznámí, svatí nebo blahoslavení.  Ale jedno vím jistě: zkusím najít o těch svatých nebo blahoslavených co nejvíc informací. Kdo je znáte nebo snad víte o knihách, kde by se o nich dalo něco přečíst, nejlépe o jejich životě a dalších jejich zážitcích, dejte mi prosím vědět! Protože těch pár stránek v tom časopise, co jsem si na internetu přečetl jedním dechem, v těch byla opravdu PŘÍCHUŤ NEBE....

Návštěva z jiné dimenze.

Signály z vesmíru

Dovedete si představit, jakou senzaci by vyvolala zpráva, že se někomu podařilo navázat na zemi kontakt s mimozemskou civilizací?

Stovky vědců po celém světě v astronomických observatořích pečlivě zkoumají ohromné množství rádiových signálů, které k nám přicházejí ze všech koutů vesmíru. Je to nadlidský úkol, dokonce tak velký, že byla k vyhodnocování přizvána i široká veřejnost. Může se zapojit každý, kdo vlastní počítač. Jsou mu zaslána data, poskytnut speciální program a může se začít. Je mnoho takových nadšenců, kteří si říkají: co kdybych to byl právě já, kdo objeví vyspělou inteligenci, vysílající signály ze vzdálených galaxií? To stojí za námahu. A což teprve, kdyby se podařilo navázat kontakt s bytostmi z jiné dimenze, mimo náš existující vesmír, jak o tom často vědci spekulují? Jaký poprask by asi na zemi nastal a co všechno by to pro lidstvo znamenalo!

Návštěva z jiného světa
Stále se pátrá a pátrá… A přitom v minulosti naší země byly už takové signály zachyceny a kontakt navázán. Naši Zem dokonce navštívil nesmírně vzácný host, který přicházel z nadčasové dimenze. Navštívil nás totiž samotný Stvořitel veškerého světa.

Je zarážející, jak jsou lidé fascinováni představou, že naši planetu mohli v dávné minulosti navštívit „bohové“ z vesmíru. Ale skutečnost, že k nám přišel ten, který vesmír skutečně stvořil – samotný Bůh, je nechává chladnými.

Bůh po staletí zanechával o sobě na zemi zprávy, můžeme je najít zapsané v Bibli. Již od počátků naší civilizace k nám přicházely signály od Bohem vyvolených lidí – proroků, že Bůh jednou přijde osobně na naši modrou planetu. Svůj slib plní. Přichází velmi nenápadně – v lidské podobě, jako dítě jménem Ježíš – a přináší lidstvu úžasné poselství.

Poselství o naději
Ježíš vypráví o nádherném nebi, o věčném království, plném pokoje, dobra a lásky. Jeho království je tak nádherně čisté, že by se do něj žádný hříšník z našeho světa plného násilí, hříchu a zla bez jeho pomoci nedostal. Proto přichází, aby nám tuto cestu ukázal a připravil. Celým svým životem k tomu směřuje. Vybírá si přátele, které vyučuje a svěřuje jim také smysl svého příchodu: musí zemřít, aby mohli lidé žít. Bůh se rozhodl obětovat svého Syna Ježíše Krista, aby jeho smrtí byli všichni lidé vykoupeni ze zajetí hříchu.

A tak se i stalo. Zlo, panující v tomto světě, triumfuje vydáním Ježíše na smrt. Ježíš umírá na kříži, abychom my mohli žít! Ještě před svou smrtí říká učedníkům: „Neděste se! To vše se musí stát. Ale třetího dne vstanu z mrtvých! Mnozí z vás to zažijí. A od této chvíle každý, kdo ve mě věří, nezahyne, ale bude mít věčný život v nebi. Pak odejdu do nebe, ale opět se vrátím v den soudu a budu soudit živé i mrtvé.“ Nakonec je pověřuje, aby tuto zprávu rozšířili po celém světě.

Nabídka nového života
Ježíš odešel, ale vysílá k nám stále vstřícné signály. Nezachytí je však ani ten nejdokonalejší radioteleskop na zemi. Bůh, který disponuje nepředstavitelnými možnostmi a může číst dokonce i naše myšlenky, chce mluvit přímo k našemu srdci. Čeká jen na nás. Každý, kdo se k němu obrátí, objeví jeho existenci.

Bůh nabízí každému člověku nový život. Také Ty se můžeš k němu obrátit a poprosit jej, aby vstoupil do Tvého srdce. On nikoho neodmítne. Můžeš to říct například těmito slovy:
„Pane Ježíši, dej se mi, prosím, poznat, odpusť mi moje hříchy a naplň mé srdce tvou přítomností. Dej, abych mohl začít žít nový život již zde na zemi a jednou mohl vejít do tvého nebeského království. Amen“

zdroj: http://www.btm.cz/,

http://www.btm.cz/index.php?menu=letacek&cely=ano&jaky=303

Je jiný svět.

Boj o nesmrtelnou lidskou duši.

O Andělech strážných jste už mnohokrát slyšeli. Přesto je dobré si  připomenout, jaký je jejich úkol a v čem spočívá jejich pomoc nám při záchraně naší nesmrtelné duše.

Slyšeli jsme z Písma tato slova: Toto praví Hospodin: „Hle, já posílám před tebou anděla, aby tě chránil na cestě a přivedl tě na místo, které jsem určil. Jestliže budeš poslouchat jeho hlas a dělat všechno, co mluvím, budu nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků. Proto můj anděl půjde před tebou.“

A tu si možná někdo řekne:" K čemu potřebuji anděly? Já nemám žádného nepřítele, nemám žádného protivníka, snažím se s každým vyjít v dobrém, jsem tolerantní." To ale není pravda. Každý z nás má několik nepřátel, každý z nás má velké a silné protivníky! Možná jimi nejsou lidé, ale jsou nimi zlí duchové! My je nevidíme, ale naši andělé strážní je vidí, a proto máme dbát na jejich hlas.

Co ale zvlášť nevidíme, je tento stálý zápas dobra se zlem v této duchovní sféře, nevidíme zápas Božích andělů a andělů zla. Vidíme pouze zlo, které se projevuje vnějším způsobem: násilím, válkou, lží, krádeží a podobně. Někdy tento boj cítíme na vlastí kůži, jako by se odehrával blízko nás.

Mohli bychom však mít dojem, že takovýto boj mezi dobrem a zlem se neodehrává jen v makrokosmu světa duchovního, ale také v mikrokosmu naší duše, že tedy i v našem nitru zápasí Boží andělé a padlí andělé, že naše nitro je oním bojištěm, na kterém neustále zápolí dobro a zlo. 

I syrští mniši, tzv. mesaliáni, si to mysleli; domnívali se, že naše duše je jakési bitevní pole, že je to město, o jehož vládu zápasí ďábel a Duch sv., a že člověk se musí k jedné z těchto válčících stran přidat.

Pravověrní církevní Otcové však dali tomuto boji trochu jiný základ. Říkali: Duše je hrad dobra a Duch sv. má v něm své přirozené sídlo. Zlo doráží zvenčí, útočí ve formě zlých myšlenek, přání a obrazů. Ale ty nejsou ani z nás, nejsou naše. Vniknou do nás a stávají se našimi teprve tehdy, až jim dobrovolně přivolíme, až jim dáme souhlas, až jim otevřeme sami brány svého srdce.

Proto církevní Otcové přirovnávají lidské srdce k „zaslíbené zemi“, ve které Filišťané, Babyloňané a jiné nepřátelské národy vrhají oštěpy a šípy, tedy špatná nutkání. Tyto „ďábelské“, „tělesné“ nebo „nečisté“ myšlenky nemohou pocházet z našeho srdce, protože to bylo stvořeno Bohem!

Tyto podněty tedy pocházejí „zvenčí“, nepatří k našemu přirozenému způsobu myšlení. A pokud zůstávají „mimo“ nás, nejsou hříchem. Stávají se zlem pouze ve chvíli, kdy je vědomě a dobrovolně přijmeme, když se s nimi ztotožníme. 

Starodávný mystický autor Pseudo - Makarius, přirovnává naši duši k velkému městu. Uprostřed je krásný hrad, vedle něho tržiště a dále pak je předměstí. Nepřítel, dědičný hřích, obsadil předměstí, tedy naše smysly. A proto jsme právě tam často znepokojováni.

Ale tyto nepokoje jsou jen pokušením, ale často pronikají i na tržiště, tedy tam, kde se o nich začíná diskutovat, zda máme přijmout myšlenku za svou a nebo ji odmítnout. Ale do hradu nitra, kde je pánem naše svoboda, nemůže hřích proniknout, jedině v případě, že mu otevřeme bránu svým svobodným souhlasem.

Svobodným souhlasem se zlem má pak zlý duch volný příchod do srdce člověka. Co tedy zbývá člověku, než bojovat ve dne v noci. Duchovní život se jmenuje duchovní boj. Kdo nechce bojovat, nemůže žít. Je to boj o nesmrtelnou lidskou duši.

Ale pro nás je nesmírně důležité, abychom si uvědomili, že ani v tomto boji nás Bůh nenechává osamocené, bojuje spolu s námi, obrazem z Písma nás přesvědčuje, že andělé bojují s námi nebo lépe řečeno – bojují za nás, zápasí o naši přízeň a lásku.
 

V prvních dobách křesťanství chodili mniši do pouště, aby tam bojovali s ďábly. Mniši ze  sinajské pouště vypracovali celou metodu k potírání ďáblů. Popsali také jejich taktiku, způsob, jak bojují proti duši.

Na začátku se zlý nápad objeví jako letmá sugesce. Co kdybys udělal to nebo ono. Je to sice proti Božímu zákonu, ale je to nápad neurčitý a líbivý, nevypadá jako něco zlého.

Přijde druhé stádium. Říkají mu „rozhovor“. Člověk začne s nápadem vést dialog, podobně jako Eva s hadem v ráji.

Říkám si: Co by se vlastně tak hrozného stalo, kdybych to provedl? Kdybych si např. tu urážku nenechal líbit a jednou se pořádně pomstil?

Ale z druhé strany jsem přece křesťan, lépe je, když odpustím. Ale když budu pořád odpouštět, ten druhý si dovolí čím dál tím víc. Je to pravá hádka motivů pro a proti. K ničemu se nerozhodnu, ale hlava mě z toho začíná bolet, unavím se. Cítím, že slábnu a že v každém okamžiku bych mohl něco udělat, co by mě pak mrzelo. Nápad se stal pokušením v pravém slova smyslu.

Přijde tedy k třetímu stadiu utkání, a tomu říkají mniši „boj“. Zlý nápad už se natolik usadil v mysli, že nechce a nechce pryč. Špatné myšlenky jsou jak mouchy, čím víc se odhání, tím víc se vrací. Co mě tedy zbývá jiného, než bránit se, bojovat. Když vydržím, vyhraji. Ale jsou chvilky slabosti, kdy se podlehne.

Čtvrté stadium této ďábelské strategie se jmenuje ‘souhlas‘. Chtělo se mně pít alkohol, rozhodnu se, že se napiji. Přišly na mysl pohlavní představy, od souhlasu ke skutku není daleko.

Skutky se pak opakují. To, co bylo jednotlivým pokleskem, se stává v pátém stádiu „vášní“. Tím se všecko zjednodušuje ve špatném slova smyslu. A cesta, kterou se pak vydáme, často končí velice špatně.

A tady je vidět pravý význam andělů strážných. Oni znají taktiku zlého ducha a sledují jeho působení. Proto máme naslouchat hlasu Božího anděla, abychom se nenechali zmást a zůstali Bohu věrní.

Tragedie církve, v níž Ježíš není Pánem...

Přepis části přednášky P.Vojtěcha Kodeta nazvané "Kdo nežízní, ať nechodí", která zazněla na letošní Katolické charizmatické konferenci (2008) v Brně.

(Konference se koná každoročně v létě v Brně v areálu výstaviště BVV, bližší informace najdete na www,cho.cz.)

Víte, je velice těžké, když člověk ještě nikdy Ježíše nezakusil. A tam si myslím, že Boží srdce je někdy opravdu takové bolavé nad námi, nad tím naším společenstvím, nad tou naší církví. Že jsou lidé, kteří se třeba poctivě snaží chodit od dětství do kostela, chodí ke svátostem, snaží se plnit Desatero, čtou Písmo, modlí se a nikdy nezakusili radost z Boha. Jakoby se nikdy nesetkalo jejich srdce se srdcem Ježíšovým. A samozřejmě skrze Ježíšovo srdce proudí Duch svatý, čili také nemohli zažít to, o čem mluví Písmo svaté, zvlášť Nový zákon, o tom jak Duch svatý dává život, jak dává radost, jak dává svobodu, jak se v nás modlí, volá Abba, Otče, to všichni si přejeme… A on to někdo nezakusil. On ani neví, o co má prosit, protože když jste nikdy neochutnali, tak nevíte, o co máte prosit. A to je jeden z velkých problému každé většinové církve, té  nevyjímaje. Že se mnoho našich věřících setkalo s formální vírou, s křesťanským množstvím pravd, zvyků, některých více či méně křesťanských (někdy jsou křesťanské zvyky ještě pomíchány s pohanskými zvyky), s různou praxí, návyky, přikázáními, prostě s křesťanstvím bez Ducha. A křesťanství bez Ducha, to je nonsens (=nesmysl)! To je něco, co v podstatě vůbec  neexistuje!!! Problém je, že my se o to už 2000 let úspěšně či neúspěšně snažíme. A docela se nám to daří. Ono už to totiž není křesťanství, když tam není Duch. Protože kde je Duch Páně, tam je teprve přítomen Ježíš. Kde je Duch Páně, tam se koná Dílo Boží. Tam jsou lidé, kteří skutečně vyznávají Krista a z moci Boží žijí podle zásad evangelia. My bohužel máme tu zkušenost, i když jste už zažili několikrát třeba nějaké osobní probuzení, tak jak to vypadá se sebou nebo se svým společenstvím, nebo se svojí farností, když se Duch  nenápadně vytratí. Jak najednou přijde smutek, někdy taková nábožná vážnost, (to je v tom smyslu „končí sranda, začíná náboženství“), potom se začnou množit formy, začne přibývat předpisů, obřadů, zákazů a příkazů, frází, na všechno potřebujeme mít nějaký návod, jenomže litera zabíjí a Duch dává život. Hezky varoval Derek Prince v jedné své knize všechny církve bez rozdílu a nás křesťany před úskalím legalismu – křesťanství bez Ducha. A charakterizoval jednotlivé známky tohoto legalismu, který hrozí našim společenstvím. A pozná se podle toho, že teologie je vyvýšena nad zjevení Boží, intelektuální vzdělání nad budování osobního charakteru, kdy všechny sociologické psychologické nauky a vědní obory jsou nadřazeny duchovnímu rozlišování, kdy různé programy, např. pastorační, jsou nadřazeny nad vedením Duchem Božím, kdy výřečnost Božích služebníků je nadřazena nad Boží moc, logické myšlení nad chození ve víře, a zákony nad Lásku. To je tragedie.

V takové církvi bych já nechtěl žít. V takovém společenství bych se nechtěl pohybovat. Protože to je společenství mrtvých, společenství, které zapáchá, které se rozkládá, které se udržuje jenom balzamováním…

Ale já chci být tam, kde tryská život. Velice krásně už v roce 1968, bylo to na 4. shromáždění ekumenické rady církví ve švédské Uppsale, kde tehdy metropolita Laodiceje v Sýrii, později pravoslavný patriarcha Antiochie Ignacios IV. vyjádřil tuto skutečnost velice trefně. Bez Ducha je Bůh vzdálený, Kristus, ten zůstává v minulosti, Evangelium zůstává mrtvou literou, (něčím, co studujeme, rozebíráme, pitváme až narazíme na mrtvého Boha), církev zůstává pouhou institucí, (a vy víte, že mnohým nevěřícím právě toto vadí nejvíce, že se setkají s církví nejprve jako s institucí. To je špatně), autorita se stane nástrojem ovládání lidí, misie budou pouhou propagandou, liturgie vzpomínkovým rituálem, a z křesťanství nám zbude zotročující morálka. Jestli toto je pravda, pak se nedivme, že mladí lidé nemají zájem o naši víru. Toto nesmí být pravda! Protože takto si to Ježíš nepředstavoval! On si přál, aby Duch svatý sestoupil a sestupoval stále znovu. Vzpomeňme na Ježíšovu touhu, ve které volá „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ To mluvil o Duchu svatém. Protože věděl, že jedině Duch svatý, jeho láska a moc může vrátit člověku tu důstojnost, kterou ztratil hříchem. On věděl, že jedině Duch svatý může znovu člověka vrátit do toho důvěrného vztahu s Bohem, který právě ztratil. On věděl, že jedině On nás může učit chodit po Božích stezkách, že jsme na to příliš zatemnění a příliš Bohu vzdálení a zaslepení. Proto tolik toužil, aby už mohl Duch svatý přijít a byl vylit na všechny. On sám Ducha svatého měl. Bez Něho nedělal nic. On sám byl i v lidském těle pokřtěn Duchem svatým. Ten ho uvedl na poušť a vodil jej, když ho ďábel pokoušel. Pak jej z pouště vyvedl ven a dával mu ta slova zvěstování evangelia…

 Vzpomeňme na nazaretskou synagogu, kde Ježíš otevřel úryvek ze 61. Kapitoly Izajáše a říká: „Teď se naplnilo toto Písmo: Hospodin mne pomazal svým Duchem, abych zvěstoval evangelium chudým, abych otevíral oči slepým, abych osvobozoval vězně..“ to všechno, co dělal Ježíš, bylo v moci Ducha, on měl Ducha svatého, ale nechtěl z učedníků mít nějaké ministranty, On nechtěl, aby se jen dívali, jak to dělá a zkoušeli to napodobovat. On jim chtěl předat tu podstatu, a to je Duch svatý, z které se dá jedině dobře a zdravě žít křesťanství. My nikdy nesmíme Ježíšovo učení oddělit od jeho Ducha, který dává život.

Ježíšovým učedníkem není jenom ten, kdo něco nastudoval. Bohužel je někdy i v našich seminářích více teologie než praxe. Celá naše civilizace je zatížena důrazem na vzdělání. Ne, že by vzdělání bylo špatné, ale vzdělání bez zkušenosti!? A v křesťanství je to ještě důležitější. Tam je zkušenost úplně základní. Ježíšovým učedníkem je ten, kdo zažil proměnu ducha, proměnu srdce. Vzpomeňme na to, co říká prorok Ezechiel v 36.kapitole, když předpovídá, že nám Bůh dá nové srdce a nového Ducha. Co to znamená?.. Odejmu z Vašeho těla srdce kamenné a dám Vám srdce z masa. Že nám odebere všechno, co dávalo našemu srdci ztvrdnout. A dá nám podíl na svém srdci. Srdci plném lásky a dobroty, pokory a mírnosti. A že nám odejme toho lidského ducha a dá nám Ducha svého. A volá: „Pojďte ke mně!“ Protože my nemůžeme získat Ducha svatého nějakým čarováním. Duch svatý, to není energie, kterou někde načerpám sám. Já musím přijít ke Kristu. Nejdůležitějším okamžikem mého života je, když jsem položil svoji hlavu na Ježíšovo srdce. Jinými slovy, když jsem si Ježíše zvolil za svého Pána, zachránce a za svého přítele. Kdy jsem přijal jeho pozvání být Ježíšovým přítelem. A vstoupil jsem do důvěrného vztahu s ním. To proměňuje život. Tam začíná tryskat Duch svatý. Tam dojde k tomu přeskočení té jiskry mezi námi.

Další zajímavé články a svědectví najdete na

http://www.jesus.sk/

Pod tímto příspěvkem je uvedena reklama poskytovatele služeb, která nemusí být v souladu s názory a přáním provozovatele webu. Děkujeme za pochopení.

 
Anděl strážný, andělé, advent, vánoce, velikonoce, duchovní život, modlitby, příběhy.administraci