Anděl strážný

Anděl strážný, andělé, advent, vánoce, velikonoce, duchovní život, modlitby, příběhy. administraci

4. adventní týden

 ÚTERÝ


„Byly jsme v nesnázích, tak nám Ježíšek
musel pomoct.“
 


 Přijď, Ježíšku!
  
  Publikace "A já jsem s vámi i za železnou oponou"
 obsahuje sesbírané působivé příběhy lidí z takzvaného „východního bloku“, kde byla v druhé  polovině 20. století Církev pronásledována. Historičnost každého jednotlivého příběhu již asi nelze bezpečně ověřit. Obsahují však autentický popis atmosféry té doby a mohou být povzbuzením pro nás, kteří žijeme ve „svobodném světě“. Kladou nám také otázku: Jak s touto znovu nabytou svobodou naložíme?

Tento příběh začíná slovy:
Řeknu vám čistou pravdu. Jen mi dovolte, abych změnil
jména a zahladil stopy. Vždyť jde o Maďarsko, kde se za pravdu platí krví...

Stalo se to v malém městečku, kde žije
1500 obyvatel. Učitelka obecné školy
byla zapřísáhlá ateistka. Vyučovala zcela
podle základních tezí dialektického materialismu,
který neuznává Boha. Využívala
každé vhodné příležitosti, aby ponížila
a zesměšnila naši víru, aby se jí vysmála.
Její program byl prostý: vychovat malé
ateisty.
Zastrašené děti se neodvažovaly
bránit. Avšak jejich rodiny byly věřící
a hluboce oddané víře a náboženským
zvyklostem. Byl jsem tam farářem,
na vyučování náboženství jsem shromažďoval
drobotinu v kostele. V Maďarsku,
podobně jako v jiných komunistických
zemích, se vyučování vede ve dvou protikladných
směrech. Jak potom chcete, aby
se v tom nevinné dětské duše vyznaly?
Ale právě v takových chvílích působí
milost a v případě potřeby pomáhá
zvláštním způsobem.
Na naše děti neudělaly celkem dojem
ty povídačky, které jim neustále opakovala
paní Gertruda. Tak se učitelka jmenovala.
Já jsem dělal, co bylo možné, abych je
utvrdil ve víře. Radil jsem jim, aby častěji
chodily ke svatému přijímání. Bylo
to zvláštní, Gertruda snad byla obdařena
jakýmsi zvláštním tajemným citem, který
přesně odhaloval, které z dětí bylo u svatého
přijímání. Doslova je napadala, byly
jejími obětními beránky. Samozřejmě ji
mohl upozorňovat nějaký donašeč, ale
tady si musíme uvědomit, že je k tomu
nutná určitá doba. Díky novým předpisům
o postě před svatým přijímáním
mohly děti pojíst doma něco teplého před
tím, než cestou do školy navštívily kostel.
Některé ke svatému přijímání přistoupilo,
jiné ne. Ale Gertruda je rozeznala jediným
pohledem hned v první hodině. Kdo
jí mohl ukázat tyhle děti za takový krátký
časový úsek? Co se týká nás, nepovažovali
jsme tuto možnost za reálnou. Farnost
byla svorná, zvláště děti...

Několik dní před Vánocemi začala Gertruda
s promyšlenou krutou hrou, která podle jejího
mínění musela zasadit rozhodující ránu všem
babským předsudkům, které nakazily školu.
Scéna si zaslouží, aby byla předvedena v úplnosti.
Ve 4. A byla malá desetiletá dívenka, jmenovala se Angelina.
„Co, děvče, uděláš, když tě rodiče volají?“
„Jdu k nim,“ nesměle odpovídá dítě.
„Výborně! Slyšíš, že tě volají, a hned jako
poslušné děvče jdeš. A co se stane, když tvoji rodiče
zavolají kominíka?“„Přijde,“ říká Angelina.
Její ubohé srdéčko bije zrychleně, tuší léčku, ale
nechápe, v čem tkví.
A Gertruda pokračuje...
„Oči jí svítily jako kočce, když si pohrává s myší,“ vyprávěla mi
jedna z Angelininých malých spolužaček, „její obličej byl zlý, strašně zlý.“ „Velmi dobře, dítě. Kominík přijde, protože existuje.“
Chvíle mlčení.
„Ty přijdeš, protože existuješ. Ale dejme tomu, že tví rodiče zavolají tvou zemřelou babičku. Přijde?“
„Ne. Myslím, že ne.“ „Bravo. A jestli zavolají babu Jagu? Nebo Červenou Karkulku nebo vodníka? Máš ráda pohádky?
No tak, copak se stane v tomto případě?“
„Nikdo nepřijde, protože to jsou pohádky.“
Angelina zvedne své jasné oči, ale hned je sklopí. „Bylo mi zle z jejích očí,“ řekla mi potom naivně. Dialog pokračuje:
„Výborně, výborně,“ triumfuje učitelka,
„člověk by si myslel, že jsi dnes zmoudřela.
Tak vidíte, děti, že živí na zavolání odpovídají.
A naopak ti, kdo neodpovídají, nežijí nebo neexistují. Je to jasné, že?“
„Ano,“ odpověděla třída sborem.
„Teď si uděláme malý pokus.“
Pak se obrátila k Angelině a řekla: „Jdi ven, dítě.“ Děvčátko váhá, potom vyjde z lavice. Dveře se těžce zavřou za její křehkou postavičkou. „A teď ji, děti, zavolejte.“
„Angelino! Angelino!“ volá třicet dětských
hlásků. Všichni si vážně myslí, že je to hra. Angelina vchází celá rozpačitá.
Učitelka se snaží mírnit své uspokojení z tohoto efektu.
 „Zřejmě jste téhož mínění,“ říká. „Jestliže zavoláte někoho, kdo existuje, pak přijde.
Jestli zavoláte někoho, kdo neexistuje, nepřijde a ani přijít nemůže. Angelina je zde. Žije, slyší, a když ji zavoláte, přijde.
A teď předpokládejme, že zavoláte Ježíška.
Věří někdo v Ježíška?“
Nastává chvíle mlčení. Potom několik nesmělých hlasů odpovídá: „Ano, ano...“
„A ty, dítě, ještě věříš, že Ježíšek slyší, když ho voláš?“
Angelina náhle pocítila ulehčení.
S náhlým nadšením odpověděla: „Ano, věřím, že mě slyší.“ „Velmi dobře. Uděláme pokus. Viděli jste právě, jak Angelina
vstoupila, když jste ji zavolaly? Jestli Ježíšek existuje, uslyší vaše volání. Zavolejte ho všechny naráz a hodně hlasitě: Přijď, Ježíšku! Raz, dva, tři, všechny naráz!“
Děvčátka sklopila hlavy. Do těžkého, teskného mlčení se ozýval zlomyslný smích: „To je to, k čemu jsem vás
chtěla přivést! Tady je můj důkaz!
Vy si netroufáte zavolat proto, že víte, že nepřijde, ten váš Ježíšek!
A jestli vás neslyší, je to proto, že neexistuje, jako neexistuje baba Jaga a vodník. Protože je to pouze mýtus... historka pro hloupé ženy, brumlající modlitby. Nikdo to nebere vážně, protože to není pravda!“
Rozpačitá děvčata státe mlčela.
Tento sprostý, zdánlivě pádný důkaz byl ranou přímo do jejich
srdce.
Člověk by nesměl vědět nic o dětské psychologii, kdyby patřičně nedocenil vliv argument, založených na konkrétní zkušenosti.
Jedna, druhá, později se mi přiznaly – začaly pochybovat.
To je přece pravda, jestli Ježíšek existuje, proč ho ony nevidí?
Angelina stála bledá jako smrt. „Bála jsem se, že spadne,“
řekla mi jedna z jejích přítelkyň.
Učitelka zřejmě vychutnávala
rozpačitost dětí. Konečně zvítězila, zničila
nenáviděného Boha!
Tu se stalo něco docela neočekávaného.
Angelina vyskočila, šla doprostřed
třídy a s planoucíma očima zvolala:
„A tak my ho zavoláme! Zavoláme všechny
naráz: Přijď, Ježíšku!“
Všechna děvčata okamžitě vstala,
sepjala ruce k modlitbě a se srdcem
plným nesmírné naděje začala volat:
„Přijď, Ježíšku!“
Tohle učitelka nečekala. Instinktivně
couvla, ale oči z Angeliny nespustila. Nejprve
chvilka mlčení, těžkého jako agónie,
a pak jasný hlásek znovu pronesl: „Ještě!“
„Byl to křik, který boří stěny...“ vyprávělo
mi jedno z děvčat. Strach, netrpělivost,
pochybnosti na chvíli potlačené, ale
schopné znovu se objevit, pocit solidarity,
vzbuzený prudkým hnutím jedné z nich,
která se osvědčila jako vůdce, všechno tu
bylo, kromě očekávání „zázraku“.

„Volala jsem, ale nečekala jsem nic
zvláštního,“ přiznala se mi Gizela. Ale
právě tehdy přišla odpověď z nebe. Takhle
mi o tom vyprávěla děvčata, jichž jsem se
dotazoval jedné po druhé. Některé formulace
se mi nesmazatelně vryly do paměti.
Byl jsem tehdy knězem, který ještě potřeboval
znamení z nebe, vždyť podmínky
tehdejšího života nebyly nijak lehké.
Nedívaly se ke dveřím, ale na zeď před
sebou a na tomto bílém pozadí na Angelininu
tvář. Ale náhle se dveře tiše otevřely:
„Jako by tam vnikalo denní světlo.
To světlo stále sílilo, až se z něho stala
ohnivá koule.“ Tehdy je „zachvátil strach“,
ale trval tak krátce, „že ani neměly čas
zakřičet“. Koule se rozevřela a v ní se
objevilo Děťátko, „okouzlující, jaké jsme
ještě nikdy neviděly“. Toto Děťátko se
na ně mlčky usmívalo. Jeho přítomnost
byla „nekonečně sladká“. Už se nebály,
„pouze se radovaly“. Trvalo to... minuty,
čtvrt hodiny, hodinu? Zde se svědectví
rozcházejí. V žádném případě netrvalo
zjevení déle než jednu vyučovací hodinu.
Děťátko „bylo oblečené do bílého a podobalo
se malému slunci“, od Něho „vycházelo
světlo“. Denní světlo „vedle Něho
vypadalo jako černé“. Některá děvčata
jím byla oslněna. „Působilo to bolest
očím.“ Jiná se na Ježíška dívala bez bázně.
Ten neříkal nic, jen se usmíval, pak se
skryl ve světelné kouli a ta se „postupně
rozplývala“. Dveře se tiše „samy od sebe“
zavřely. Nadšená, „se srdcem přetékajícím
radostí“, nemohla děvčata promluvit
ani slovo.
Tu ticho přerušil ostrý křik. Učitelka
otřesená, s očima lezoucíma z důlků, zaúpěla.
Práskla dveřmi a utekla.
Angelina jako by se probudila ze
sna. „Právě to řekla, vidíte to! On existuje.
A teď mu poděkujeme!“ Všechny
si poslušně klekly, modlily se Otče náš,
Zdrávas a Sláva Otci. Potom vyšly ze třídy,
protože zazvonilo a byla přestávka.
Zpráva o tom, co se stalo, se přirozeně
rozšířila. Přicházeli ke mně rodiče.
Dotazoval jsem se děvčat jedné po druhé
a mohu odpřísáhnout, že jsem v jejich
výpovědích nezjistil žádné nesrovnalosti.
Ale zvlášť mě ohromilo, že to, co se stalo,
jim nepřipadalo nijak zvláštní.
„Byly jsme v nesnázích, tak nám Ježíšek
musel pomoct.“
A co učitelka?
Gertrudu dali do blázince. Páni celou
věc ututlali. Ona asi stále ještě křičí: „On
přišel! On přišel!“

Z publikace „A já jsem s vámi
i za železnou oponou“
připravil P. Pavel Zahradníček
Publikaci je možno objednat na adrese
A.M.I.M.S., 671 03 Vranov nad Dyjí 20.
76 stran, doporučený příspěvek na tisk je
15 Kč + poštovné.

Co říká katechismus?
Jakou hodnotu mají soukromá
zjevení?
Soukromá zjevení nepatří k pokladu víry,
mohou nám však pomáhat žít naši víru,
pokud si uchovají přesné zaměření na Krista.
Učitelský úřad církve, jemuž přísluší posouzení
takových soukromých zjevení, nemůže
proto přijmout ta zjevení, která si dělají
nárok na překonání nebo opravu zjevení,
jehož naplněním je Kristus.
Srov. Kompendium Katechismu katolické církve,
Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006

Z časopisu Milujte se 11/2009, http://www.milujte.se


Žádné komentáře
 
Anděl strážný, andělé, advent, vánoce, velikonoce, duchovní život, modlitby, příběhy.administraci