Anděl strážný

Anděl strážný, andělé, advent, vánoce, velikonoce, duchovní život, modlitby, příběhy. administraci

3. adventní týden

3. neděle adventní
pondělí
úterý
středa
čtvrtek
pátek
sobota

3. NEDĚLE ADVENTNÍ

Vánoční balíček.

Pracoval jako dobrovolník v Rumunsku a k vánocům dostal z domova poštovní balíček s vánočním cukrovím. Tak jako jiní dobrovolníci, staral se i on už téměř rok o děti ve městě.  A teď stál před těžkým rozhodováním. Má cukroví sníst sám, nebo ho má rozdat na vánoční besídce dětem? Nejradši by si část nechal a část rozdal, ale zase tolik moc toho cukroví nebylo. Když se nemohl rozhodnout, zeptal se kněze, který se o ně staral. A ten mu poradil: "Cukroví rozdej, když z toho budeš mít radost a když si budeš jistý, že tě to ani později nebude mrzet. Když si jistý nejsi, pak buď raději pokorný, vyznej Bohu, že tvá láska není ještě tak veliká a klidně to sněz!"

A jak to dopadlo, co myslíte? Mladík cukroví snědl a byl šťastný, vděčný a pokorný. Šťastný, že mu rodiče poslali tolik dobrot, vděčný, že mu to Bůh přeje a mohl to všechno sníst, a pokorný, protože mu bylo jasné, jak musí v lásce ještě růst. Později se učil, jak něco rozdávat a být přitom šťastný. Jeho láska se tak stávala bohatší a silnější a sám vyhledával příležitost, jak někoho obdarovat.

Důležitý základní zákon:
Sv. Františka de Chantal se taky ptala svého duchovního vůdce, sv. Františka Saleského, jestli má dělat ten či onen kající skutek. Světec vždy kladl stejnou podmínku: Můžete-li to udělat radostně a snadno. Stejného názoru byl i Tomáš Akvinský. Proč?

Srdcem náboženského života je láska, a o ni právě jde.

Láska ale nevyrůstá z roztrpčení, přísné vážnosti a neradostné vůle k činu. Láska vychází z vděčnosti a radosti a radost chce působit i jiným lidem. Čím je láska větší, tím snazší nám připadá něco pro někoho jiného udělat, a o vynaložené úsilí se ani příliž nestaráme.

Připadá-li někomu oběť lehká, je přiměřená jeho silám. Snadnost a radost při mravní oběti je znakem lásky. Kdo ale oběť přináší jen s větší či menší nechutí, mrzutě a ztrápeně, ten příliž přepíná své síly. Zrovna tak je to s obětí, která nás později mrzí.

Člověk se v oběti může přepínat zrovna tak, jako například dítě při tělocviku. Při déle trvajícím přepínání se člověk stane nevrlým,rozmrzelým a zahořklým. Nebo se z něho stane člověk smutný, který stále věší hlavu.
Takové nás však Bůh mít nechce. Proto si dobře zapamatujme pravidlo, platné pro všechny dobrovolné oběti : ne víc, než můžeme udělat radostně a snadno.

zdroj: Klemens Tilmann, Duchovní rozhovor

3nedeleadventni.jpg

Dnes svítí na adventním věnci už 3 svíčky.

 PONDĚLÍ


  Věřit v Boha, nebo nevěřit?

 Závažnost základního lidského problému víry v Boha ukazuje v kostce tento známý rozhovor o posmrtném překvapení pana faráře:
  "Teda, pane faráři, nechtěl bych vězet ve vaší kůži, až se  ocitnete na pravdě Boží, jak vy tomu říkáte. To bude překvapení, až zjistíte, že místo slibovaného ráje tam není vůbec nic!"
 "Doufám, že to moje překvapení, až budu podle vás ničím, a kolem mne nebude taky vůbec nic, nebude zas tak veliké," dí pan farář. "Ale asi to nebude zrovna legrace, až objevíte, že peklo, kterému jste se smál, skutečně existuje a vy jste v něm!"

 MOHLA BY TO BÝT PRAVDA!
 Nebude jednou pro tebe také příliš pozdě?
 Udělej si čas na rozhovor s Bohem ještě dnes!

 
 Pilot letadla

Mluvíme s kamarády často o tom, zda člověk má či nemá svobodnou vůli, když Bůh zná konec i počátek, zná vlastně celý čas. Mám rád teoretické problémy na hranici fyziky a filozofie. Když je čas, rád si potrápím mozek a podebatuji si o svých teoriích se známými. A nedávno jsem rozvíjel teorii náhody coby dalšího rozměru a padl tam i pojem dvourozměrný čas. Teď se pustím na pole čistě teoretických, nepodložených, ale přesto logických úvah, které mne napadaly včera cestou domů:

 Pro nás je čas rozměrem, kterým se můžeme pohybovat pouze jediným směrem. Velmi nás omezuje a prakticky určuje naši existenci. Pro Boha, který je na čase nezávislý je to rozměr jako pro nás šířka či délka. Vidí ho najednou. Stále se tady bavíme o čase, jak jsme zvyklí - tedy o jedné časové ose, o jednom jediném rozměru. Přímka. V podstatě tak, jak nám ji kreslila ta protivná učitelka dějepisu na tabuli. :o))) Jenže co když čas jednorozměrný není? Co když se nechová jako přímka? Představme si ho jako plochu. Konkrétní příklad: Jedeme po dálnici autem. Jedeme stálou rychlostí a pořád kupředu. Vidíme, jak se mění krajina, můžeme se ohlédnout zpět, víme, jaká byla za námi, nevíme, jaká bude před námi. Známe jen kousek té dálnice, kterou jsme už projeli. A teď si představme pilota letadla, který nad touto dálnicí letí. Co vidí on? Vidí nejen začátek té dálnice, ale také konec. On vidí, kam dojedeme. Vidí, že o pár kilometrů dál bude objížďka. Ale také vidí, že ta dálnice se větví - to jsou naše rozhodnutí. Můžeme se vydat jinam. A třeba u té objížďky i "ví", kam pojedeme. Jak se rozhodneme. Ale možností je více. Co když čas není jen ta přímka, jak ho vnímáme my, ale plocha. Je to nekonečně mnoho přímek, které jsou propojeny každým naším rozhodnutím. Bůh vidí počátek i konec. Vidí všechny cesty. Věřím i tomu, že On mne zná natolik, že ví, kudy se budu ubírat a chce mne vést tak, abych šel k němu. Ví, která cesta je správná. Ale já se mohu rozhodnout jinak a jít jinam. Jsme omezeni vnímáním času. Bůh takto omezen není.

Vím, že jsem své úvahy nepodal dokonale, ale snad je to pochopitelné. Podotýkám, že to je teorická úvaha. Jak to skutečně je, to pochopitelně nevím.

Honza

 

 ÚTERÝ


 Bůh je blízko

Často nám připadá, že jsme v našich starostech sami, že Bůh je daleko, mlčí a nestará se o nás. Ale Hospodin je blízko - blízko všem, kteří k němu volají opravdově. Budeš - li k němu upřímně volat z celého srdce, prožiješ Boží blízkost.

Vánoční dárek pro sestřičku.

Den před Vánocemi jsem šla do supermarketu dokoupit dárky, které jsem nestihla.
Když jsem uviděla ten dav lidí, přešla mě chuť a začala jsem si říkat pro sebe: "Můžu tu čekat věčnost,nic nestíhám, a ješte co všechno musím vyřídit...
" Vánoce začínají být čím dál tím stresovanější, shon přespat!"
Nakonec sem se přece jenom probojovala do oddělení s hračkami a začala jsem nadávat na ceny, říkajíc, jestli si vůbec moje děti budou s těmito hračkami hrát!!!
Když sem tak bloudila po regálech, tak jsem uviděla jednoho 5-ti letého chlapečka, který si k sobě tulil jednu panenku. Měl strašně smutný pohled přitom, když hladil panenku po vlasech. Potom se otočil k jedné starší dámě a říkal jí: ,,Babi, jseš si jistá, že nemám dost peněz, abych koupil tuto panenku?''
Starší dáma mu odpověděla: ,,Ty to dobře víš sám, že nemáš dost peněz, zlatíčko!!''
Potom poprosila vnuka, aby na ní chvilku počkal, že se jde na něco podívat.
Rychle odešla. Chlapeček ještě stále měl v náručí tu panenku.
Nakonec jsem k němu šla a ptala jsem se ho:, ,Komu chceš koupit tu panenku?''
,,Tu panenku chtěla moje sestřička k Vánocům ze všeho nejvíc, byla si jistá, že jí panenku Ježíšek přinese pod stromeček."
,,Tak když jí tak chtěla, tak jí to Ježíšek přinese kVánocům.
,,Ne,ne, tam, kde je, nemůže Ježíšek přinést dárky. Aby panenku dostala,musím jí dát mamince, aby jí sestřičce odevzdala, až tam půjde'' Oči mu přitom ještě víc zesmutněly.
"Moje sestřička šla k Ježíškovi, aby byla s ním. A tatínek mi povídal, že maminka za chvilku půjde za Ježíškem, tak jsem si myslel, že by jí tu panenku mohla vzít.
Potom mi ještě ukázal jednu milou fotku, na které se usmíval.

,,Tuto fotku bych jí chtěl taky poslat, aby na mě nikdy nezapomněla. Mám moci rád svou maminku a chtěl bych, aby neodešla, ale tatínek říkal, že musí odejít, aby mojí sestřičce nebylo smutno. Potom se zase podíval s těma jeho smutnýma očima na panenku. Rychle jsem si vyndala peněženku a
nepozorovaně jsem si z ní vybrala peníze a řekla jsem chlapečkovi: " Pojď, přepočítáme tvoje peníze, jestli budou stačit na tu panenku. Rychle jsem přidala k penězům, které mi podával, ty svoje tak , aby si toho nevšimnul a začali jsme počítat. Peněz bylo dost.
Chlapeček zavolal: ,, Děkuju Ti, Bože, že jsi mi dal dost peněz. Pak se na mě podíval a řekl: ,,Víte, včera jsem poprosil Boha, aby mi dal dostatek peněz na panenku, aby jí mohla vzít moje maminka sestřičce a on mě vyslechnul. Ještě jsem chtěl koupit mamince jednu bílou růžičku, ale to už jsem se neodvážil žádat od Boha. Ale on dal mi víc, abych mohl koupit i panenku i růžičku.
Víte, maminka má moc ráda bílé růže.
O pár minut se chlapečkova babička vrátila a odešli.

Po setkání s chlapečkem jsem pokračovala v nákupech, ale už v jiné náladě, stále jsem na něj musela myslet. Potom jsem si vzpomněla na článek, který jsem četla před dvěma dny. Psalo se tam o opilém řidiči, který havaroval s jiným autem, v kterém seděla mladá žena se svojí dcerkou.
Děvčátko na místě zemřelo a matka byla ve velmi kritickém stavu. Dva dny po mém setkání s chlapečkem jsem si přečetla článek, který oznamoval, že chlapečkova maminka zemřela.
Jeden opilý řidič mu tak sebral maminku i sestřičku, které on měl tolik rád.
Běžela jsem do květinářství koupit kytici bílých růží a šla jsem na pohřeb. Na místě, kde se mohou příbuzní naposled rozloučit se svojí nejmilejší, ležela mladá žena v truhle, v ruce měla kytici bílých růží, vedle sebe měla položenou chlapečkovu fotku a panenku. S pláčem jsem opustila
hřbitov, s pocitem, že se i můj život změnil. Láska, kterou chlapeček cítil ke své mamince a sestřičce, byla neuvěřitelná a nepředstavitelná.

zasláno od: Juniper

 STŘEDA

 
Co ti dá Bůh?

 Vědomí, že jsi bez podmínek milován a  přijímán.
Vědomí, že s všudypřítomným Bohem nejsi nikdy sám.

Cíl a smysl života v tom, že budeš lásku, kterou ti Bůh    dává, rozdávat dál svým bližním.
Naději na věčný život.

  Adorace

 Nechej se prozářit Boží láskou ...

Pán Ježíš si někdy připadá ve svatostánku strašně osamělý. Říká:

"Lidé chodí do kostela, pokleknou před svatostánkem, pomodlí se nějakou modlitbu a jdou zpátky domů. Přijdou na mši svatou, hodinu zpívají, odříkávají modlitby a pak jdou zase domů. A nikdo se mě ani nezeptá: Ježíši, jak se máš? Nikdo mi nic nepoví o sobě. Nikdo mi neřekne: Ježíši, přišel jsem tě navštívit. Všichni si myslí, že jsem jen nějaká hostie. Víš,jak je to těžké?"

A co ty? Přišel sis se mnou popovídat?

Jsem rád, že jsi za mnou přišel. Mám tě moc rád a čekám tu na tebe s náručí plnou milostí a darů. Čím více mi budeš důvěřovat, tím více si jich odneseš s sebou. Budu rád, když budeš chtít mnoho, protože já toužím dávat mnoho, velmi mnoho. Otevři mi dokořán dveře svého nitra. Mé srdce spalují plameny mého milosrdenství, toužím je vlévat do lidských duší. Přitul se k mému srdci a já ti dám lásku a pokoj, který svět kolem tebe nikdy nepoznal a který ti nikdo nevezme.Šťastný je ten člověk, který bude žít ve stínu mého milosrdenství, neboť ho nezasáhne spravedlivá Boží ruka.Já sám budu o něj pečovat a chránit ho. Chtěl bych s tebou spolupracovat na svém díle spásy, Není k tomu nutné mnoho vědět, - stačí, že i ty mne miluješ. Prokazuj i ty druhým lidem milosrdenství, skutkem, slovem nebo motlitbou. Mluv zde se mnou tak, jako bys mluvil se svým nejlepším přítelem.

Chceš mě za někoho o něco poprosit?

Řekni mi jeho jméno a potom mi pověz, co chceš, abych teď pro něho udělal. Vypros si mnoho, neváhej prosit.-

Mluv ke mně jednoduše a upřímně o chudých, které chceš utěšovat..., o nemocných, které vidíš trpět..., o zbloudilých, které toužíš vrátit na správnou cestu..., o těch, které máš zvlášť rád a na kterých ti nejvíc záleží...

Řekni mi o každém aspoň jednu větu.

A potřebuješ nějakou milost pro sebe?

Jestli chceš, napiš mi něco jako listinu se vším, co potřebuješ. Přijď a přečti ji v mé přítomnosti.
Řekni mi otevřeně, trápí tě snad, že jsi pyšný, sobecký, nestálý, nedbalý...,? A potom mě popros, abych ti přišel na pomoc zbavit se toho všeho.
Nestyď se! Je mnoho spravedlivých, mnoho svatých v nebi, kteří měli přesně tytéž chyby. Ale oni se taky pokorně modlili... a později se od hříchů osvobodili.
A neváhej také prosit o své zdraví, a také i o šťastné dosažení svých cílů, jesltiže to není proti tvé svatosti, ale pro ni a pro její podporu. Co potřebuješ ještě dnes? A co zítra? Co pro tebe mohu udělat?

Kdybys věděl, jak moc si přeji ti pomoci!

Máš právě nějaký plán?
Vyprávej mi ho. - Čím se zabýváš? - Na co myslíš? - Co si přeješ? - Co mohu udělat pro tvého bratra? - Co pro tvou sestru? - Pro tvou rodinu? - Pro tvé přátele? - Co mohu udělat pro tvé spolubratry kněze? - Pro tvé představené? - Pro tvé podřízené? - Co pro ně chceš udělat?

Řekni mi: Co budí teď hlavně tvoji pozornost? Co si toužebně přeješ? Co děláš pro to, abys toho docílil?

Řekni mi to, když se ti něco nepovede, a já ti povím důvod tvého neúspěchu.


Nebo se ti dnes ani mluvit nechce?

Nevadí, i lidé, kteří se mají rádi, spolu někdy jen tak mlčí. Těší se ze vzájemné přítomnosti a jen tak se na sebe láskyplně dívají a užívají si toho, že mohou být spolu.
A nebo matka Tereza z Kalkaty, pamatuješ se na ni? Ta vždy, když měla příležitost, přišla mne navštívit. A když se jí venku zvědaví reportéři ptali, co tady tak dlouho dělá a kolik modliteb se modlí, řekla jim: " Nedělám tam nic. Prostě jen sedím, dívám se na Ježíše a On se dívá na mne." Když nechápavě kroutili hlavami, vysvětlila jim, že Bůh je pro ni něco jako slunce. Jako na pláži si lehneme na lehátko a necháme se ozařovat sluncem, tak já vystavím svou duši před Bohem a nechám paprsky Jeho Lásky a Milosrdenství  na ni dopadat.


Buďme s Ježíšem kamarádi. On se stal člověkem, aby nám byl blízko, a ne abychom my k němu měli nějaký studený, i když zbožný vztah.

Křesťanství je někdy smutné, ačkoliv má hlásat radostnou zvěst. To proto, že do něj patří hodně lidí, kteří ve skutečnosti v Boha nevěří.

 Čtvrtek


 Malé tajemství

Když se ráno probudíš, první, co tě napadne, bude myšlenka na toto tvé tajemství. I přes den si na ně často ráda  vzpomeneš. V duchu se usměješ na toho, s kým své tajemství sdílíš. Zahřeje tě, potěší. Když ho v duchu vyslovíš, ba i když se ho teprve chystáš vyslovit, zdá se ti, že slunce vykouklo z mraků a zalilo svět svými hřejivými paprsky. Máš chuť ho říct nahlas, složit k němu melodii, vyzpívat radost té chvíle!
Vtom potkáš kamarádku a ona ti řekne: "Ty máš ale dneska dobrou náladu! Jak to?"
"Je krásný den", odpovíš.
"Opravdu?"
"Ano, musí být krásný, když je zalitý sluncem."
"No, dneska fakt krásně svítí", říká kamarádka a odchází. Ale ty jsi myslela na jiné slunce, na to pověstné Slunce v duši.
Jen málokomu prozradíš důvod tvé časté dobré nálady.
Ale občas ani tobě není moc do smíchu. Život přináší někdy chvíle, kdy se ti nedaří, nebo ti někdo ublíží, přijde nemoc, bolest, problémy, stane se něco, proč zesmutníš. Ale i tehdy je to právě tvé malé tajemství, co ti dá sílu, potěší tě, povzbudí.
Když si ho v duchu stále a stále opakuješ, cítíš, jak se problémy stávají řešitelnými, bolest odplouvá a nemoc se mění v příležitost pro oběť. A opět slunce vykoukne z mraků a tvou duši zalijí hřejivé paprsky. Paprsky Boží přítomnosti, Boží lásky a pokoje, který ti svět nemůže dát, ani vzít.

Ano, mluvím o Malém tajemství, o dýchání tvé duše.
Stále se modlete, stále se radujte, oslavujte Boha, to je ono, co vlastně takto děláš. Kdo to zná a už si nějaké své Malé tajemství zvolil, a vyzkoušel v nějakém časovém úseku jeho sílu, ví, o čem mluvím.

Malé tajemství měly už naše prababičky a pradědové, měli ho mistři duchovního života, mnozí svatí, moudří mniši, a má ho i mnoho dnešních lidí a duchovních vůdců. Tady je návod podle jedné staré brožurky :

Podstata malého tajemství:

Je to Ježíšove a tvé malé tajemství, je to dýchání duše.

Zvolíme si některou myšlenku - pokud možno krátkou, vroucí, vhodnou pro naši duši, např, "Ježíši, mám tě ráda" - a učiníme ji základním tónem duše. Častým opakováním, nikoli mechanicky nebo násilně, nýbrž s láskou a vytrvalostí, má nám pomalu přejít do krve.

Můžeme si zvolit například střelnou modlitbu. Můžeme při tom jít svou vlastní, osobní cestou. Uvedu jen několik myšlenek, které by mohly být malým tajemstvím:

Ježísi, mám tě rád!

Pane, ty mě miluješ.

Ježíši, zůstaň v mé duši!

Spasiteli, daruji ti celou svou panenskou lásku.

Spasiteli, chci být tvým apoštolem!

Ježíši, chci ti být věrna!

Ježíši tichý a pokorný srdcem, učiň srdce mé podle srdce Tvého!

Spasiteli, chci být tvou obětí.

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, důvěřuji ti zcela a úplně.

Ježíší, bratře můj, ty mne miluješ!

Velký Bože, použij si mne ve svém plánu spásy, ukaž mi, co mám dělat a já to udělám!

Má duše Boha velebí, chválu vzdává, Pánem je nejen na nebi, buď mu sláva!(podle známé písně)

Zvolme si po zralé úvaze jednu myšlenku, vhodnou pro náš duševní stav a náladu duše. Zůstaňme u ní pak delší dobu!

Tím však není řečeno, že bychom ji nesměli sem tam vystřídat jinou. Každý má naprostou svobodu a volnost, neboť malé tajemství má ponenáhlu tvořit most k rozmluvě s Bohem, k řeči vnitřního života a tato má různé formy. Je možno si zvolit také sloku písně, kterou máme rádi a v duchu nebo nahlas ji zazpívat.- Láska je vynalézavá.

Umění malého tajemství záleží v tom, že při všech příležitostech, kdy můžeme mít své vlastní, volné myšlenky (zdůrazňuji volné), dýcháme duševně ve formě svého tajemství. A v tom nepodléháme vlivu nálad různé duševní "povětrnosti".

Volnými myšlenkami rozumím myšlenky při zaměstnání, zotavení, kdy nejsme poutáni myšlenkami na své povinnosti či práci. Dělník musí i při mechanické práci dávat pozor - jeho myšlenky jsou upoutány. V domácnosti, v kuchyni, při žehlení nutno někdy velmi napnout pozornost - myšlenky jsou upoutány! Má-li učitelka od 8 - 12 hod. vyučování, nežádá po ní nikdo, aby při tom měla ještě jiné, vedlejší myšlenky. Dobrý úmysl (právě cvičení malého tajemství), předem učiněný, postačí, aby posvětil tyto 4 hodiny. Ale pak, když vyučování skončí, nebo o přestávce, na chodbách, na ulici, na procházce, při zotavení možno velmi dobře vzbuzovat malé tajemství. Tu se ukáže teprve horlivost, a to je pak krásné! Nic neškodí, když zpočátku mnohých příležitostí nevyužijeme, dopřejme si času, jen neztrácejme trpělivost! Se svatou tvrdošíjností začínejme vždy znova a vracejme se tak dlouho, až nám přejde malé tajemství do krve. Kdo se nechce vázat na jedno určité tajemství, ale raději je střídá, má úplnou volnost.

Zvláště zdůrazňuji, abychom v době nerušeného klidu, který má člověk nejvíce zaměstnaný, - totiž ráno a večer - cvičili malé tajemství. Toto ranní a večerní cvičení tvoří jakoby dvě skoby, na které upevníme šňůru. Beze skoby nelze upevnit šňůry, bez šňůry není spojení. Po dni, plném práce, budeme se již těšit, až navečer bude duše moci vydechnout. Tu se ukáže právě celá oblažující náplň tohoto cvičení: v radostném dýchání duše, ve spojení s Bohem, v nové a v nové, vždy ušlechtilejší kráse duše.

Ovšem, musíme býti vytrvalí, ne dny, nýbrž týdny a měsíce. Je také důležité, aby s malým tajemstvím byla spojena nenápadná, ale ustavičná snaha: obětovat. Však potom - duše, jásej! Nalezla jsi klíč ke klenotnicím Božím.


 PÁTEK


Kdy už ty děti konečně dostanou rozum?


Jednoho dne se stane, že opět křiknete na své děti: „Proč už nejste konečně trochu rozumnější a nechováte se podle toho!" A oni poslechnou na slovo.
Nebo řeknete: „Jděte, prosím vás, ven a najděte si nějakou jinou zábavu... a nebouchejte s dveřmi!"
A ony s těmi dveřmi skutečně nebouchnou. Narovnáte pomilionté pomuchlané peřiny po ranním vstávání, posbíráte hračky a kusy oblečení, porovnáte poličky, odklidíte kelímky od jogurtů, hračky urovnáte do krabic, srovnáte obrázek s medvídkem či nějakou rock-star, visící nakřivo. A pomyslíte si: „Kéž by to  zůstalo tak hezky uklizené napořád!"
A ono to tak zůstane.
Večer připravíte sváteční večeři s dezertem, vše urovnané, čisté a nakrájené na vzorné porce a tvary. Na svátečním dortu nejsou žádné známky dětských prstů na polevě, ani nechybí vyďoubané třešinky. A vy si řeknete: „Ano, takto přece vypadá slavnostně prostřený stůl a večeře!"
A sednete si k tomu krásně prostřenému stolu... sami.

Řeknete si: „Já už konečně potřebuji klid a soukromí při telefonování. Žádné poskakování kolem. Tahání za rukáv. Žádný řev a hádání kolem jako kulisa. Prostě klid! Slyšíte-klid! Ticho!!!"

A budete je mít.

Už nikdy více umělé mističky, tácky, sklenice oleptané od špinavých rukou a špagety po celém stole. Konec přehozů přes opěradla gauče v obýváku k ochránění potahů od umatlaných nohou a zalepených ponožek. Už žádné gumičky na šuplíky u kuchyňské linky, dvířka bránící východu z dětského pokoje či pádu ze schodů. Už ani pod gaučem nenajdete autíčko či zapomenutou panenku Barbie.

Už jsou pryč ty časy bezesných nocí s dítětem v náruči či pod osuškou nad inhalací na zmírnění zánětu průdušek. Postýlka už není plná drobků a v kočárku už bys nenašel ztvrdlou špičku od rohlíku. Konec potopám v koupelně. Kdy naposled jste nažehlovali poslední záplatu na děravé tepláky, zase prodřené na průlezce?

Už žádné promočené boty či ušmundané tkaničky od bot, odřená kolena a prošoupané zadnice na kalhotách.

Dovedete si to představit?

Mít rtěnku s hladce obroušenou špičkou a ne žádný pahýl? Nemuset někoho shánět na hlídání, když chcete jít se zákonným partnerem-manželem do kina či na večírek? Nebo prát jen jednou týdně? Či nakupovat jen s košíkem v ruce?

Konec rodičákům a poznámkám. Konec hlídání času, kde, kde má které dítě být na jakém kroužku. Žádné hřmící poslední hity pop-music či několikrát opakované dětské seriály v televizi. Žádné balení a odcházení z domu na poslední chvíli, hledajíce tomu rukavici, onomu botu. Mytí vlasů v devět hodin večer. Už si ani nikdo nepůjčuje auto. A pásku na zalepení balíku najděte na svém místě. Dokonce i nůžky.

Popřemýšlejte o tom.

Žádné dárky zabalené do obyčejného balicího papíru či krabice od sušenek, s trčícími neuměle přilepenými rohy. Žádná políbení ulepená od žvýkačky či rohlíku s marmeládou. Žádné chichotání a šuškání ve tmě večerního pokojíčku. Žádná odřená kolena k ošetření, žádná odpovědnost, žádný strach.

A ten hlas se vrací a říká: „Kéž byste už konečně vyrostly!"

A ticho vám odpovídá: „ Vždyť už jsme -jsme přece už velcí a dospělí........"

 

Večerní modlitba:

Velký Bože na nebi, každý tvor Tě velebí.

Celá Země zpívá si, žes ji stvořil do krásy.

A ten náš svět, Bože, chraň,

drž nad ním svou mocnou dlaň.

I nade mnou, který v něm chci zůstat Tvým dítětem XY....

S maminkou i s tatínkem, a se všemi, které znám,

když zhasíná  venku den, v ochraně Tvé usínám.

Amen.

 

 SOBOTA


  TICHÁ NOC

Nejznámější skladbu na světě složili Rakušané Jozef Mohr a Frantiek Gruber.

 Katolícki veriaci v Rakúsku, ako aj veriaci v každom štáte, majú svoj Jednotný katolícky spevník, ktorý obsahuje schválené piesne pre každodennú liturgiu. Sú to piesne, ktoré vznikli prevažne na území Rakúska.

Jedna z piesní zo susedného Rakúska pre svoju mimoriadnu dojímavosť trvalo obohatila aj náš Jednotný katolícky slovník. Je to vianočná pieseň Tichá noc. Sotva prešla iná pieseň víťazoslávnejšie svetom, ako táto prekrásna pieseň so svojím rýdzo vianočným obsahom. Napísal ju kaplán Jozef Mohr,
zhudobnil ju František Xaver Gruber. Ako sa táto vianočná rakúska pieseň stala majetkom katolíckych veriacich celého sveta, toho dôkazom nech sú nám slová misionára zo Salzburgu, ktorý precestoval skoro celý svet. Tento misionár sa o piesni zmieňuje takto:" V Bethii, naúpätí Himalájí, som počul túto pieseň od hindského chlapca v reči hindu. I na Novom Zélande aj vo výchovnej Afrike pri Zambezi, tu v nemeckej i v domorodej reči. Indiánski chlapci spievali túto pieseň v Ekvádore, arabskí v Sudáne." Pôvodca piesne
František Gruber odpočíva v Halleine. Na jeho hrob položili učitelia z Los Andeles tabuľku. Na nej bolo po anglicky napísané: Na úctivú pamiatku Františkovi Gruberovi, za jeho svetové posolstvo pokoja a ľudskej lásky.


História tejto piesne, preloženej do 73 rečí , je celkom jednoduchá. Text zložil kaplán Jozef Mohr na Vainoce roku 1818 na ceste k učiteľovi Gruberovi. Túto báseň priniesol kaplán učiteľovi dojatý peknými a jednoduchými veršami básne "Stille Nacht, heilige Nacht". V čase kratšom ako
jedna hodina skomponoval na kaplánove slová nesmrteľnú melódiu. Gruber bol učiteľom v Arnsdorfe. Obaja sa vo svätej noci roku 1818 vydali na cestu z Arnsdorfu do Oberndorfu, kde spomenutý kaplán mal slúžiť v kostole svätého Michala polnočnú omšu. Učiteľ si vzal so sebou gitaru s tým, že po svätej omši pieseň s veriacimi nacvičia. Gitaru vzal preto, lebo pri posledných rorátoch organ (varhany) vypovedal. Po svätej omši bas spieval Gruber, tenor Mohr so sprievodom gitary, na konci každej slohy (sloky) sa pripojil ľud. Hlboko dojatí,
nadšení a uspokojení odchádzali veriaci domov. Vtedy ešte nikto netušil, že ich nová vianočná pieseň sa začala šíriť.

Organársky majster z Zillertalu, ktorého zavolali, aby opravil pokazený organ, tu počul spievať novú pieseň, naučil sa ju a priniesol ju do svojej dedinky. V dedine bol obuvník, ktorý
mal hudobný sluch. Pieseň sa rýchlo naučil a potom, keď predával po trhoch svoje obuvnícke výrobky, aby prilákal zákazníkov, začal najprv spievať spomenutú pieseň. Keď sa ľudia zhromaždili okolo neho, potom začal ponúkať a predávať svoj tovar. Tento spôsob si osvojili aj iní predavači, a tak pieseň prenikala ďalej a ďalej. V tlači sa táto pieseň objavila až v roku 1840. Právom dostala titul najkrajšia pieseň sveta. V jej nevýslovnej lahodnosti leží jej hĺbka a sila.
Kaplán Jozef Mohr zomrel 5. decembra 1848 ako vikár vo Wagreime. Narodil sa roku 1792 v Salzburgu. Nadaný i po hudobnej stránke vyštudoval teológiu a roku 1817 bol vysvätený za kňaza a stal sa kaplánom v Oberndorfe, neďaleko Salzburgu. Jeho telo odpočíva vo Wagreime. Jeho hrob sa kažťdoročne stáva na Vianoce cieľom mnohých domácich i zahraničných pútnikov. Učiteľ a organista František Xaver Gruber uzrel svetlo sveta 21. novembra 1787 v dedinke
Unterwetzburga ako tretie dieťa chudobného tkáča. Otec o jeho talente a láske k hudbe nechcel ani počuť. Miestny učiteľ, vidiac zvláštne chlapcovo nadanie, ho popri školských predmetoch oboznamoval i s hudbou. Keď sa o tom dozvedel otec, prišiel do školy a učiteľovi vyčítal, že on nechce mať zo
svojho syna žobravého muzikanta, ale statočného tkáča, ktorý by raz po ňom prevzal remeslo. Preto malý František musel otcovi pomáhať namotávať priadzu na cievky, na krosnách nakrúcať návoj a tak pomáhať otcovi pri remesle. Keď býval s prácou hotový, rád sa vytratil ku svojmu učiteľovi, ktorý ho učil
poznávať noty a hrať na organe. Raz sa stalo, že učiteľ ochorel a na organe nemal kto hrať. Na odporúčanie učiteľa hral na organe s takým úspechom, že vzbudil mimoriadny obdiv všetkých veriacich. Dvanásťročný chlapec hral tak
nádherne, že sa to zapáčilo aj jeho otcovi, ktorý potom dovolil, aby sa chlapec mohol ďalej slobodne vzdelávať. Otec mu potom sám kúpil harmónium, aby sa i doma mohol cvičiť v hudbe. Po štúdiach roku 1807 nastúpil na svoje prvé miesto v dedinke Arnsdorf. Po deviatich rokoch ho povolali do Oberndorfu ako výpomocného organistu, kde nadviazal srdečné styky s kaplánom Mohrom. Tu pôsobil do roku 1825. Štyri roky potom účinkoval ako učiteľ v Berndorfe. Potom sa stal regenschorm v mestečku Halleine, kde 17. januára
1863 zomrel ako sedemdesiatšesťročný. Gruber zložil ešte asi desať cirkevných kompozícií. Na oboch autorov sa stále spomína. Na škole v Arnsdorfe je pamätná tabuľa, že tam je rodisko piesne Tichá nnoc. Dom, v ktorom zomrel komponista, zdobí jeho reliéf. A tak táto pieseň obohatila všetky kresťanské spevníky sveta a veriaci ju všade pri polnočnej svätej omši a počas vianočného obdobia veľmi radi spievajú, lebo ona dotvára ozajstnú vianočnú náladu.


http://hela.webgarden.cz


Křestanské písně na internetu
http://www.festivalpodvezi.cz/gospely/

http://zpevnik.folktime.cz/main.php - krestanské písně

 

 
Anděl strážný, andělé, advent, vánoce, velikonoce, duchovní život, modlitby, příběhy.administraci