Anděl strážný

Anděl strážný, andělé, advent, vánoce, velikonoce, duchovní život, modlitby, příběhy. administraci

1. adventní týden


1. neděle adventní
pondělí
úterý
středa
čtvrtek
pátek
sobota

1. NEDĚLE ADVENTNÍ

Začíná Advent. Je první neděle adventní.

Dnes se zapaluje první svíčka na adventním věnci, vždy na začátku adventního večera. Nechej ji zapálenou po celou dobu, co budeš poslouchat písničku, číst a modlit se. Potom ji raději sfoukni. Vydrží ti déle a nehrozí, že budeš muset volat hasiče.


ADVENTNÍ VÝZVA - POKÁNÍ

V adventní době zaznívají silné výzvy k pokání a obrácení.
To ale neznamená obrátit se jenom k sobě samému, ke svým slabostem, chybám a hříchům. Pokání v první řadě znamená obrátit se k Bohu.
 Zdroj života totiž není v nás samých. Zdroj naplněného života je v Bohu. A tento zdroj se nám v Ježíši Kristu přiblížil na dosah. Bůh chce vstoupit do každé oblasti našeho života.
I když se o to někdy hodně snažíme, my sami se nedokážeme výrazně změnit. Nemůžeš vyjít ze své kůže.

 
* Pozvi Boha do všeho, co prožíváš. Jen On dokáže proměnit tvé srdce a realitu, ve které se nacházíš.

* Najdi si čas ke komunikaci s Bohem v modlitbě a ve ztišení.
 
* Naslouchej Božímu slovu četbou Bible a kvalitní náboženské literatury.

* Smiř se s Bohem, s druhými i sám se sebou.

* Dávej pozor na chvíle, kdy můžeš svou víru dát najevo láskou, a nepromeškej je.

Duchovní obnova člověka se uskutečňuje skrze obrácení a nasměrování se k Bohu, k přitulení se k Němu. Podobně, jako malé dítě utíká do rozevřené náruče svého otce, nebo jak se vrhá pro ochranu ke své matce, když se zalekne toho, co provedlo.

Pokání není krátká otočka a letmý pohled za sebe. Jde o vykročení správným směrem, k Bohu.


Adventní doba  tedy není pouze časem úklidu a  nákupů. Má mít především  duchovní obsah. A tím je nejen příprava na Vánoce. Vyzývá nás k setkávání se s Kristem v našem každodenním životě a připravuje nás na Jeho slavný druhý příchod.

Prožít plodně adventní dobu znamená nově se setkávat s Bohem, který nabízí naplněný život a cestu dál. Přijmout výzvu adventu znamená vycházet Mu naproti, obracet se k Němu, pozvedat k Němu své oči, smířit se s Ním a s těmi, kdo jsou kolem nás a odhazovat všemožnou zbytečnou přítěž, která nám znemožňuje jít po Jeho cestách...

V biblické knize Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). Tyto dveře našeho srdce mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jen my sami.


Jak jen toužím,
abys prožil Advent.
Jak jen toužím u tebe bydlet,
žít důvěrně s tebou
a sdílet všechna tvá břemena.

Jak jen toužím znovu se narodit
ve tvém městě, tvé ulici,
ve tvém domě a ve tvém srdci.

Vždyť ti jdu vstříc
od věčnosti k věčnosti.
 Otevři mi dveře,
chtěl bych vejít.
Já, tvůj Bůh.


Ježíš řekl: "Já jsem světlo světa. kdo mne následuje, nebude chodit v temnotách, ale bude mít světlo života." (Jan 8,12)
Bože, naplň naše srdce svou láskou, abychom nežili ve tmě, ale nechali se vést světlem tvé milosti. Amen.

Jestli sis ještě nepřečetl v rubrice Advent a Vánoce, jak se dá hezky a zajímavě prožít advent, tak to můžeš udělat teď. V dalších dnech na to budeme navazovat, tak ať jsi v obraze.

A proč tady vlastně máme adventní věnec?

Věnec byl vždy symbolem vítězství, královské důstojnosti a radosti.
Tento adventní věnec je symbolem vítězství Světla nad tmou a Lásky nad nenávistí.


Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa" (Jan 8,12).

Bože, prosíme, požehnej tento věnec, a pomoz nám, abychom opravdu prožili Advent a otevřeli ti své srdce. Amen.

 PONDĚLÍ



  Srdce člověka.

Moje srdce je jako zahrádka. Byla dlouhá léta pustá a planá. Jen vítr do ní zaséval bodláčí zloby. Rostly tu i žahavé kopřivy pomluv, jedovaté ocúny sobectví a pýr nenávisti. Byla v ní také hluboká bažina hořkosti. Nade vším se vznášel šedavý opar lhostejnosti a netečnosti...

Nechtěla  jsem se dívat na zahradu svého srdce, a přece jsem ji měla stále před sebou. Trní hříchu tu nacházelo úrodnou půdu, přestože jsem toužila po lásce a čistotě. Naštěstí jednoho dne  přišel Zahradník.  Nevyčítal, ani se neděsil, co tu bude mít práce. Jen tiše a s úsměvem pohladil malou růžičku lásky, která se krčila v rohu mezi keři. Jak ji tam  tak rychle našel? Hned se dal do práce. Zesláblou a téměř udušenou růži vzal a přesadil doprostřed zahrady. Tam, kde předtím stál strom nevěry a nelásky...
Růže začala sílit. Zlý vítr však přinášel nová semena plevele a snažil se její krásu zničit. Poslal na ni svlačec starostí, který růži omotával a dusil.Ale Zahradník na ni nikdy nezapomněl. Vždy včas a laskavou rukou očistil každý lístek, okopal ji a pilně zaléval vodou. Postupně vysušil bažinu hořkosti a na jejím místě zasadil strom života s dobrým a chutným ovocem. Vedle růže začaly vyrůstat i další krásné květiny - tulipán milosrdenství, gerbera věrnosti, něžná sedmikráska soucitu, množství fialek pokory. Začala klíčit i bílá lilie čistoty a přátelství...

Neboj se pohlédnout do zahrady svého srdce. I k tobě může přijít Zahradník, který může změnit tvůj život. Ze  zanedbané a hynoucí duše dokáže udělat krásnou kvetoucí zahradu. Jeho jméno je Ježíš Kristus - Syn Boží.

Podle letáčku BTM (www.btm.cz), tento krásný text napsala Zdenka Grandičová.Děkujeme za něj.

Otče, Synu a Duchu svatý,

probuď  svou církev
a začni u mne.

Oživ naši obec, město,
a začni u mne.

Dej, ať je mír  všude na zemi
i v srdci lidí
a začni u mne.

Přines svou lásku a pravdu
ke všem lidem
a začni u mne.


 


 ÚTERÝ



  Jak hovořit s Bohem.

 Svedectvo mojho života.

Mnohí ľudia,ktorí ma dobre poznajú ,sa ma častokrát pýtajú: Čo spôsobilo zmenu tvojho života? Dovolte ,aby som to na týchto stránkach ozrejmil.

Poviem vám to jasne.Je to Ježiš.

Viete, žil som tradičnym naboženskym katolickym životom .No bez toho že by som mal osobny vzťah z Bohom-Ježišom Kristom .Jednoducho som chodil do kostola pretože sa to má ako ai iné veci .No potom som prestal pretože som v tom nevidel vyznam .No Ježiš si ma nakoniec našiel sám.

.Začal som piť alkohol ,fajčiť marihuanu ,hašiš beznadej ,depky ,no proste to čo preživa dnešný mladý človek .Dokonca to zašlo tak ďaleko že som viac bol opity ako triezvy.A to som nemal ani 18.rokov.

No bol to iba prejav niečoho hlbokejšieho čo je v mojom srdci a to je hriech. Sem tam som zašiel do kostola,raz v roku som sa vyspovedal a z naboženskych povinnosti to bolo asi všetko.No Ježiš chcel odomňa omnoho viac.Chcel moje srdce.No vtedy som to tak ešte nevidel.

No do môjho života prišla choroba. Hrozila mi rakovina semennikov. Tri týždne som mal čakať na vysledky. ,,Budem žiť alebo nie "? Vtedy som sa prvý krat modlil.Ak sa to dá nazvať modlitbou. ,, Bože ak ma uzdraviš a pomôžeš mi, ja  budem chodiť do kostola a budem lepši"!

Boh splnil svoju časť a ja?Kedže som vtedy chcel iba niečo na silu plniť, nevydržal som priliš dlho .Ale to bol začiatok.

Potom to šlo ďalej z kopca.Alkohol,marih. sem tam hašiš, depresie. A vtedy som sa zrazu dozvedel, že môj kamarat s ktorym som sa dlhe obdobie zaujmal o východne naboženstvá ,Dalajlamu,Gandyho a vegetarianstvo sa obratil. No poviem si:,, Bude asi v nejakej sekte." Kedže som ho dobre poznal. :-) O nejaky čas prišiel aj z bratom ktory momentálne študuje Teologiu v Bratislave. A začal mi hovoriť o Ježišovi. Jeho
láske ,ľudskom hriechu a Ježišovej obete na križi za nás .O
všetkom tomto som vedel, no vtedy som tie slova prvy krat vnimal ako pravdu. A nie ako nejake prázdne reči, ktoré sa ma nedotknú.Uvedomoval som si svoj hriech. Vinu ktora ma velmi ťažila.
Ponukli mi že sa za mňa pomodlia. Prijal som. Cítil som sa pokorený.Ako človek ktorý má odhalené svoje vnutro.
Pozvali ma na jeden mladežnicky worship festival -na ktorom mali hrať rôzne chválove skupiny.Prijal som.

Bola nedela a ja som z malou dušičkou prišiel na miesto kde ludia chvalili Boha. Ježiša Krista, v Duchu a pravde.Cítil som sa velmi zvlaštne -asi podobne ako deň pred tým.No vedel som že je tam Boh. A prave to ma priťahovalo zostať.
Vtedy Braňo Letko, spevak zo skupiny Lamačske Chvaly, pod mocou Božou vyhlasil:
 ,, Teraz hovorte k Bohu. Boh sa vam chce dať prave teraz poznať."

A to bol ten moment , kedy som Ježišovi odovzdal svoj život.
Z môjho srdca vyšla prvá uprímná modlitba po rokoch.,, Bože, ak si, daj sa mi poznať ".
Vtedy som si uvedomil, že Boh je pri mne. Cítil som svoju hriešnosť a slabosť.Rany v duši,ktoré som si rokmi ziskal. Naozaj som vedel že tam je Ježiš, ten ktorý má moc vyslobodiť ma z toho. A dať mi skutočny život v plnosti. Plakal som a plakal .Ja ktorý som predtym snaď plakal naposledy v detstve. Pretože v našej partii punkačov sa hovorilo, že chlapi predsa
neplaču. Aj to bol dôkaz jeho lásky ku mne.

Bol 27januar 2002 A Ježiš zmenil môj život.

Ukázalo sa to, už v najbližšich dňoch. Zrazu mi prestal chutiť
alkohol. Na marihuanu som ani nemyslel. Skôr som stale viac cítil, že Boh chce aby som sa postupne zmieroval z ľudmi, ktorým som za tie roky ubližil.

Prišli aj ťažké skušky, a to hneď na začiatku. Stratil som
množstvo priateľov, s ktorými som pred tým prebdel dlhe noci pri alkohole.A pritom som im vôbec nehovoril o Ježišovi. No Boh ma nenechal sameho. Niekolko týždňov na to, som sa zoznámil s ľuďmi ktorí tiež stretli Ježiša ako svojho

Záchrancu a Spasitela. Je tomu už viac ako 5 rokov.

A keby som si mal vybrať,Ježiša by som nevymenil za žiadnu osobu a ani bohatstvo tohto sveta.Lebo On si ma získal svojou Láskou a tým čo pre nás všetkých vykonal.Cirkev už pre mňa nieje organizacia, A kostol mrtva budova -Je pre mňa miestom stretnutia sa a zmierenia sa s Bohom.
Neviem ako si na tom ty vo vzťahu s Ježišom.No prajem ti, aby si raz urobil / urobila tento krok i ty. Verím a som o tom presvedčený, že Ježiš je živý ,že je osobny Boh, ktorý má záujem o každeho z nás . Stačí ho len pozvať do svojho srdca. V pokore mu vyznať svoj hriech a On príde nebude meškať. A zmeni život človeka.

(Jan Mackuliak, 22.11. 2007, www.signaly.cz )

 STŘEDA

  Tak zítra už má svátek Mikuláš!
 A jak známo, ten nosívá dárečky už v noci, nebo v předvečer svého svátku. Děti dostanou spoustu sladkostí, ale takový bonbon nebo čokoládová figurka či jablíčko, která se zítra znenadání objeví na stole spolužáka nebo spolužačky, dokonce i kolegů v práci, ta udělá divy. A když se ještě řekne, že ji tam přece nechal pro dotyčného Mikuláš, kdo jiný, mají k sobě všichni kolem tak nějak blíž. Každý se pro tu chvilku rád znovu stane dítětem, kterého Mikuláš obdaroval. A kdyby někam nestihl dorazit, můžete mu pomoct i vy. I někteří rodiče bývají smutní, že jsou už dospělí a Mikuláš jim žádné dárečky nenosí. Jestli k vám domů už nechodí, přestože je očekáván,  můžete za něj zaskočit... :o)

Bonbon - cukrovinka se poprvé objevil asi v 17. století ve Francii. Původně bonbóny jedly děti na královském dvoře a povykovaly: „Dobré! Dobré!“ (francouzsky - „Bon! Bon!“). Takto vznikl název této lahodné cukrové hmoty. Později se výroba bonbónů zdokonalovala a začaly se vyrábět různé druhy - cucací, ovocné, karamelové, čokoládové nikoli však gumové. (cs.wikipedia.org/wiki/Bonbon - 15k)



  Znáš všechny své dobré vlastnosti?

Jedno prázdninové odpoledne jsme s Terezou seděly v jejím pokoji a poslouchaly písničky v rádiu. Hráli  jednu od Jiřího Schelingera, kterou jsem neznala. Jmenovala se „Nám se líbí.“ Ten neobvyklý název mne zaujal. Vzpomněla jsem si na jednoho kluka, co pro mne posledně přišel v tanečních, na Ondru. Je takový zvláštní. Žádný krasavec, ale tancovat umí dobře. Docela  jsem se s ním bavila. Začaly jsme se na to téma s Terkou bavit a porovnávaly přednosti různých známých lidí. Na každém jsme se snažily objevit, čím je přitažlivý a zajímavý. Bylo to docela zábavné.

 Najednou Tereza zmlkla a na čele se jí objevila vráska. Tu tam má vždycky, když začne usilovně přemýšlet. Ona je totiž nevyčerpatelný zdroj různých zajímavých nápadů a každý takový nápad je vždy potřeba důkladně promyslet.

„Právě mne napadla  jedna super  hra“, prohlásila po chvilce. „Tu bychom si mohli zahrát zítra u táboráku.“ „Jaká?“ „Nech se překvapit,“ dělala tajemnou.

 A tak následující večer, když začínala zábava u ohně váznout, vytáhla Tereza několik papírů a propisovaček, zamávala s tím, aby si jí ostatní všimli a prohlásila: „Mám nápad. Zahrajeme si Hru na pravdu.“ „To snad nemyslíš vážně“, zamračil se Martin. „Takovou hloupou hru  hrát nebudu.“ I ostatní se tvářili  rozpačitě. Tu pitomou hru na fanty že bychom měli hrát? A k čemu jsou ty papíry?

Když nám Terka vysvětlila, že je to úplně nová hra a že v ní  jde o to, abychom poznali, v čem je každý z nás dobrý, zjistili jsme, že jde pouze o shodu názvů a s chutí jsme se do hry pustili.

 Každý dostal propisku a jeden list papíru.
"Nejdříve si všichni svůj  papír v pravém horním rohu podepište a potom na něj  napište každý sám všechny své dobré vlastnosti,“ rozdávala Tereza instrukce.
Všichni jsme se zamysleli. Každý si o sobě myslel, že je v něčem dobrý. Ale když měli jmenovat konkrétně své dobré vlastnosti, mnozí žvýkali propisku, funěli a ne a ne na něco kloudného přijít. "Musí to být pravdivé, kamarádi mne znají," říkali si asi v duchu. Nakonec se na každém papíře nějaký ten zápis objevil.

„Už to mám“, hlásila jsem. „A co dál?“ „A teď každý dá papír sousedovi vlevo. Na papír, který dostaneš, napíšeš, co se ti líbí na tom člověkovi, co mu ten papír patří. Je tam nahoře podepsaný, tak než začneš psát, tak se dobře podívej na jméno, o kom máš psát, ať to nepopleteš. To by se hra pokazila," upozorňovala mne Tereza. Někdy umí být pěkně protivná, takto se mnou přede všemi mluvit. Ale asi to myslela všeobecně, budiž jí to odpuštěno. “A to mám to hodnocení, co napíši třeba tady Martinovi, taky podepsat?” nebyly mi ještě úplně jasné pravidla hry. „Co já vím?” neměla to přece jen všechno dořešeno Tereza. Nakonec jsme se dohodli, že tu chválu na ostatní kamarády si nebudeme podepisovat. Někteří by se mohli chtít někomu zavděčit a nebylo by to upřímné. Postupně šly papíry z ruky do ruky, až se každý vrátil k majiteli.Všichni  si teď mohli přečíst, co dobrého na sobě vidí oni sami a co si o nich myslí kamarádi. "Sním všechno, co se uvaří, nejsem mlsný," znělo například sebehodnocení na  Jirkově papíře. "Neskáčeš do řeči, když druhý něco vypráví," ohodnotil jej kdosi. A tak byli všichni občas dost překvapeni. Ani by je nenapadlo, co se na nich ostatním líbí. Na každém papíře bylo něco jiného. /Jsem s tebou rád, protože jsi kliďas. /Je na tebe spolehnutí. Co slíbíš, uděláš./Umíš dělat legraci, je s tebou zábava. / Rád tě poslouchám, když mluvíš o tom, čím bys jednou chtěl být. /Líbí se mi, že umíš udržet tajemství a všechno hned nevykecáš./ Když něco začneš, doděláš to až do konce. Nic neodbudeš./ Žasnu, jak to umíš se svým malým bráchou, nikdy se nehádáte/. Takové a podobné věci jsme si všichni  četli a uvědomovali jsme si,  jak nás vidí ostatní.

Chvíli bylo ticho. Každý se zamyslel. Občas někdo pronesl nějakou poznámku, jako že tohle by ho v životě ani nenapadlo. Tereza prohlásila, že závěr hry je v tom, že výsledky hodnocení se dále nebudou rozebírat, ale každý si to svoje přečte sám. No a pokud to někdo přece jen chce probrat se svou nejlepší kamarádkou či kamarádem, tak až po skončení společného programu.
Martin za chvíli sáhl po odložené kytaře a nocí se nesla další píseň.

 

Byla to zajímavá a užitečná hra. Terka mi později prozradila: „Já jsem si ten papír schovala. A když se mi někdy vůbec nic nedařilo, někdo mi vynadal a  cítila jsem se hrozně, tak jsem někam zalezla a znovu si ho přečetla. A pomáhalo to. Přece jenom nejsem tak nemožná. Mám dobré vlastnosti, pro které mne ostatní mají rádi. “

 To bych si mohla zahrát i s bratrancem a sestřenicí, až zase přijedou na návštěvu, napadlo mne. Ale chtělo by to přejmenovat. Je to o tom, co se nám na druhých zdá pěkného, tak to nazvu třeba Nám se líbí. Podle té písničky. Zkuste si to zahrát taky. A nemusí to být jen s kamarády. Bude to určitě zajímavé i doma s rodiči a sourozenci.


zpracováno podle textů Mons. Ladislava Simajchla, Dospívání, knihovna FATYMu on-line

 ČTVRTEK


  Otče, prosím tě, aby všichni byli jedno, aby tak svět uvěřil, že  ty jsi mě poslal. (Jan 17, 18-21)


Smíření křesťanů je dnes velmi naléhavé.


EKUMENISMUS
NENÍ ANI POHLCENÍ,
ANI SPLYNUTÍ,
ALE SETKÁNÍ V PRAVDĚ A V LÁSCE . . .
(Jan Pavel II)

Rozdělení křesťanů má svou pravou a poslední příčinu v hříchu člověka. Proto opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení. Smíření má tedy dvojí rozměr: především smíření s Bohem a pak smíření s bližními...
 
(Podle Jana Pavla II.)

Damašský pravoslavný patriarcha Ignác IV. napsal tato slova:
"Všechna naše rozdělení činí Krista nepoznatelným."
A vyzval k tomu, "abychom dali přednost jazyku společenství před jazykem soudnictví".


 V dnešní době se zdá být velice důležité udělat všechno pro to, aby co nejvíce křesťanů, kteří často nenesou na rozdělení žádnou vinu, znovu objevilo JEDNOTU. Jednotu je možné posílit dialogem, společnou modlitbou i svědectvím.
Čím více se přimkneme k Ježíši, tím více budeme schopni být blízko jeden druhému. 


Modlitba sv. Františka

Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje:

kde je nenávist, tam ať přináším lásku,

- kde je křivda, ať přináším odpuštění,

- kde je nesvár, ať přináším jednotu,

- kde je omyl, ať přináším pravdu,

- kde je pochybnost, ať přináším víru,

- kde je zoufalství, ať přináším naději,

- kde je temnota, ať přináším světlo,

- kde je smutek, ať přináším radost.


- Pane, učiň, ať nechci tolik být utěšován,

jako spíše utěšovat,

být chápán, jako spíše chápat,

být milován, jako spíše milovat.

Neboť tak jest:

kdo se dává, ten přijímá,

kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán,

kdo odpouští, tomu se odpouští,

kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.


(zpracováno podle www.pastorace.cz, a http://vojtech-matys.blog.cz )

 PÁTEK

 Křivda - odpuštění - usmíření
Odpustit znamená zříct se pomsty a přenechat trest za spáchané zlo Boží spravedlnosti...

 Proč vůbec odpouštět?

Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení. Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti. Své štěstí vkládáš do jeho rukou. Dáváš mu skutečnou moc nad sebou samým... (John Powell)


Křivda se nevyhne nikomu

Neexistuje člověk, který by nikdy neprožil křivdu a ublížení. Neexistuje člověk, kterého by prodělaná křivda a ublížení nebolely. Pocit křivdy, ublížení a nespravedlnosti se hluboce dotýkají nitra každého člověka a volají po vyrovnání, odplatě a pomstě. Příkoří nenechává nikoho chladným.

Máme zlu nechat volný průchod?

Do této situace ale vstupuje Ježíšova výzva k odpuštění. Není ale naivní, nerealistická a odtržená od života? Máme každému jen tak "odpustit"?
Máme zlu nechat volný průchod?
Odpouštějte a bude vám odpuštěno.(LK6,37)

Odpuštění neschvaluje zlo.

Odpuštění a boj proti zlu si neprotiřečí. Ježíš sám ukazuje cestu k naplněnému životu i skrze odpuštění. Jeho život je ale současně bojem proti zlu.
Nelze totiž ztotožňovat člověka s jeho jednáním. Člověku je třeba odpustit a dát mu šanci. Jeho špatné činy se ale musí odsoudit a přijmout opatření k zamezení šíření zla.
Odpuštění musí souviset s nápravou věcí. Boj se zlem ale naopak nesmí odpuštění opomíjet. Tak by se ke slovu dostala pomsta, která plodí další zlo, zášť a nenávist.

Proč odpouštět?

Když neodpustíme,  ovlivní to negativně celý  náš život,  včetně našeho těla a  psychiky.  Zanedbané, potlačené a někdy i zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší. Působí destruktivně. Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a znepokojuje. Je zdrojem napětí a podrážděnosti. Neuzdravené křivdy se mění i ve zdroj ubližování druhým. Ať už totiž člověk chce nebo ne, předává to, co sám zakusil dále. Potřebuje se utrpení zbavit a tak ho přesouvá dál. Ono se k němu pak ale vždy navrací…
Neodpuštění působí jako jed zasahující všechny oblasti života a vztahů: k Bohu, k lidem, ke světu a i k sobě. Projevuje se na úrovni osobní, na úrovni rodin, různých skupin i národů…
Skrze odpuštění se člověk stává vnitřně nezávislým na negativním vlivu zla. Ukřivdění pak ztrácí svou zničující moc.

Odpustit nelze "na povel".

Odpuštění není jednoduchou záležitostí. Pocit křivdy člověka zasahuje v mnoha vrstvách. Proto zpracování křivdy a odpuštění musí proběhnout ve všech zasažených úrovních a oblastech našeho života. Rychlé a levné rady typu: "musíš hned odpustit", "zapomeň na to", "čas léčí rány" jsou neúčinné a k opravdovému odpuštění vedou jen zřídka. Vyrovnání se s křivdou, odpuštění a uzdravení je dynamickou záležitostí, která potřebuje svůj čas.



 Kroky na cestě k odpuštění:

ODPUŠTĚNÍ JE PROCESEM, JEHOŽ MOTIVEM JE SPÍŠE ROZHODNUTÍ, NEŽ POCITY.
Na počátku tohoto procesu je dobré uvědomit si svou hodnotu jako člověka i jako Božího dítěte a připomenout si, že i když se cítíme nemilováni a nedoceněni, Boží láska k nám trvá. V Bohu je naše bezpečí a význam.

PŘIZNAT SI POCIŤOVANOU KŘIVDU, negativní emoce a svá zranění. Přiznat si, že mi vzniklá situace vadí a že mě bolí. Přiznat si, že mám problémy odpustit a že viníkovi rozhodně nepřeji nic dobrého. V této první fázi je třeba nepotlačovat své pocity, neskrývat je sám před sebou a nic si nenalhávat.

POJMENOVAT SVÉ POCITY.
Tato fáze může být pro mnohé důležitá. Je možné si najít důvěryhodného partnera, před kterým můžeme své pocity slovně formulovat. Může jím být někdo blízký, náš zpovědník, ale může to být i Bůh. Důležité ale je, aby v tomto kroku nebyl člověk sám. Mohl by totiž upadnout do pasti sebelítosti, která člověka uzavírá a znemožňuje jeho rozvoj.

POHLÉDNOUT NA KŘIVDU NEZAUJATĚ,
z jiného úhlu, nadhledu, či odstupu. Připustit si, že vzniklá situace může mít i jiná hlediska, než ta, která vidíme úhlem svého pohledu. Uvědomit si, že ukřivdění je obecnou lidskou záležitostí.

SNAŽIT SE POCHOPIT TOHO, KDO NÁM UBLÍŽIL.
Možná, že dotyčný člověk nejedná vědomě zle. Jeho jednání třeba ovlivňuje jeho podvědomí a špatné zkušenosti. Nebo trpí neléčenou depresí, často místo léků zaháněnou alkoholem. Někdy lidé jednají zle, protože ani jinak neumějí. I Ježíš se na kříži modlil: "Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí" (Lk 23,34).

ROZHODNOUT SE NEŠKODIT A ZŘÍCI SE POMSTY
Nepřát, ani nepůsobit viníkovi zlo.
Rozhodnout se ho přijmout jako člověka, bez ohledu na jeho vinu. Nemluvit o něm zle před ostatními lidmi.

ŽEHNAT.
Žehnání znamená svolávání Boží přízně na dotyčného. Tím i křivdu předáváme Bohu.


Když člověk odpustí, neznamená to, že k viníkovi musí okamžitě pociťovat kladné pocity. Odpuštění je někdy delší proces, ve kterém se pocity mohou zákonitě opožďovat.

Jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám. (Ef 4,29)


Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.
A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Amen.


Zdroj:
Bible: Mt 18,21; Mk 11,25; Lk 11,4; Lk 5,21; Iz 53,11; Kol 3,13.

www.vira.cz (Ignác Mucha a Pavel Semela)


 SOBOTA


  Vybrat dárek je někdy problém ...

Ale nejen to. Problémem může být i dar přijmout. Obojí se ale můžeme naučit. Dary jsou totiž jakýmsi druhem řeči.  Způsob, kterým někomu něco dáváme, něco vyjadřuje: jsou to slova proměněná v čin.

Dárek není jen věc, která má určitou hodnotu. Dárek je především osobní poselství, které říká : Mám tě ráda, mám tě rád. A něco takového se vždy penězi vyjádřit nedá. V dárku  dáváme sami sebe. A to je velká, slavná věc, kterou bychom (nejen) o Vánocích měli všichni zažít.

Ten správný dárek je tedy dárek, který dáváme druhému proto, abychom udělali radost jemu, a ne sami sobě. ( Někteří tatínci třeba kupují pod stromeček to, co udělá radost jim, třeba manželka dostane rybářské náčiní, sotva tříleté dítě autíčko na dálkové ovládání apod.:o). Nezáleží až tolik na tom, co to bude, ale jestli to dáme s láskou. Děvčata ocení nějakou drobnost z oblasti bižuterie, pěknou svíčku, trhací bloček nebo zápisník s pěkným motivem, obal na mobil apod. Pěkná šála na krk, propiska, album na fotky, zajímavá desková hra, kniha nebo pexeso je dárek, který potěší kluky i děvčata. A nezapomeňte taky na tričko s motivem Signaly.cz :o). Mamince se zavděčíme parfémem nebo toaletní vodou, tatínkovi třeba luxusním pánským šamponem, nebo detektivkou.

Říká se taky, že o Vánocích se otvírají lidská srdce. Lidé si navzájem projevují více lásky a nestydí se za to. Je to taky velká příležitost k odpuštění a  usmíření všude tam, kde došlo k nedorozumění  a k hořkostem.

 
Největší dar Vánoc je spasení v Ježíši Kristu. Radujme se, že jsme přijali Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. On nás zachránil ne pro dobré skutky, které konáme, ale z lásky k nám.  Nestačí zařadit Ježíška mezi dárky pod stromečkem a přidat k tomu lidové zvyky a náboženské tradice. Jen náš osobní vztah ke Kristu a láska k Bohu Spasiteli může naplnit přikázání:
Miluj svého bližního jako sám sebe. (Matouš 22.39)

Zapálíme-li na adventním věnci svíci, pak si s jejím světlem připomeňme i záři" betlémské hvězdy" nad padlým stvořením; záři nejradostnější noviny, kterou kdy svět obdržel. Radujme se s myslí upřenou na Krista a zpívejme s anděly:

SLÁVA NA VÝSOSTECH BOHU
A NA ZEMI POKOJ MEZI LIDMI,
BŮH V NICH MÁ ZALÍBENÍ.


Dva tipy pro dobrou náladu ve vánočním shonu:


1.Často se usmívejte!
Váš úsměv je pro ostatní znamením dobré vůle a potěší všechny, kdo vás potkají. Pro člověka, který dnes potkal už mnoho zamračených tváří, je váš úsměv jako slunce, které právě vysvitlo z mraků. Dokáže to ale i mechanický, neupřímný úsměv? Ne, takový nikdo nebereme vážně. Kouzelný je pouze úsměv, který jde od srdce. Váš úsměv říká: "mám tě rád, mám z vás radost, jsem rád, že vás vidím." Ze stejného důvodu dělají psi tolik rámusu. Jsou tak rádi, když vás vidí, že málem vyskočí z kůže. A tak není divu, že my je také rádi vidíme.

A když ani vám není zrovna do smíchu?
Můžete udělat dvě věci:Vzpomeňte si na něco hezkého, poslechněte si pěknou písničku. Tak si vytvoříte dobrou náladu. A pokud vám to momentálně situace neumožní, prostě se rozhodněte, že uděláte dnes alespoň jednomu člověku radost svým úsměvem.


2. Povzbuzujte a chvalte.
Vyzkoušejte na lidech ze svého okolí, co to s nimi udělá, když je upřímně pochválíte a patřičně oceníte! Samozřejmě, s lichotkami zřídkakdy uspějete u chytrých lidí, protože je brzy prohlédnou. Ale je pravda, že někteří lidé tak hladoví po uznání, že jim to zpočátku postačí k radostné proměně jejich života. Ale z dlouhodobého hlediska je pochlebování falešné. Může vás dostat do problémů, je to, jako když dáváte do oběhu falešné bankovky.
Na každém člověku se najde něco, za co ho můžeme upřímně pochválit. A časem toho bude přibývat, jak postupně rozkvete pod hřejivým sluníčkem pochvaly.
Zasévejte často tyto jiskřičky vděčnosti a brzy sklidíte oheň lásky.


Solženicynova modlitba:

"Jak lehké je žít s tebou, Pane! Jak lehké je věřit v tebe! Když můj duch upadá do bezradnosti nebo mlčí pod tíhou tísně, když rozumější lidé vidí, že večer již má na kahánku, a nevědí, co musí vykonat zítra, ty mi dáváš zřetelnou jistotu, že existuješ a že se znepokojuješ, aby nebyly uzavřeny všechny cesty k dobru. ...
... Nad všemi vrcholy pozemské slávy spatřuji s údivem cestu, kterou bych sám neuměl nikdy objevit, nádhernou cestu ležící za zoufalstvím, tam, odkud i já budu moci poslat lidstvu odraz tvého světla."

Solženicynova  modlitba je převzata z knihy : Odvaha k víře. Lacourt, Jacques: Praha : Portál, 1991. ISBN 80-85282-03-3


 
Anděl strážný, andělé, advent, vánoce, velikonoce, duchovní život, modlitby, příběhy.administraci